Toto znehodnocení eura částečně odráží silné zhodnocování dolaru, protože euro se drží lépe z hlediska většiny ostatních měn. V případě ECB je zpoždění měnové politiky velmi velké oproti FEDu, s rozdílem úrokových sazeb, který hraje ve prospěch dolaru. Federální rezervní systém již snížil sazby na méně než Evropská centrální banka a zatím se vyhýbal záporným sazbám. Pak však Fed začal zpřísňovat měnovou politiku mnohem dříve než ECB, která začne zvyšovat své klíčové sazby až 21. července. Fed již zvýšil své klíčové sazby o 0,25 bodu 17. března, o 0,5 bodu 5. května a poté o 0,75 16. června, což je více, než dosud navrhovala ECB (první zvýšení o 0,25 bodu, pak druhé 0,25 nebo 0,5 bodu v září).
Potom jsou to rozdílné názory mezi členy Rady guvernérů, pokud jde o rozsah a tempo zpřísňování měnové politiky. Na jedné straně jsou ti, kdo chtějí být velmi opatrní, a na straně druhé ti, kteří chtějí velmi silnou reakci na omezení inflace. Vzhledem k těmto neshodám zůstává výhled úrokových sazeb v eurozóně dost nejistý, zatímco Fed ukazuje velmi jasné odhodlání zvýšit své klíčové sazby tak vysoko, jak to bude nutné. I tento rozdíl mezi ECB a Fedem hovoří ve prospěch dolaru.
Neshody mezi členy Rady guvernérů ECB souvisí také s potřebou vytvořit nový nástroj proti fragmentaci eurozóny, a proto program selektivních nákupů veřejných dluhopisů z vysoce zadlužených zemí má za cíl stlačit rozdíly mezi financováním různých členských států eurozóny. Guvernér Bundesbank dal jasně najevo, že nesouhlasí s tím, aby byl takový program rozsáhlý a dlouhodobý. Naznačil, že ECB by se měla soustředit na boj proti inflaci a že příliš zadlužené země by měly přijmout fiskální úspornou politiku potřebnou k omezení svých deficitů a dluhů, a tím stlačit spready. Pokud jde o trhy, možnosti ECB kontrolovat spready, a tím zachovat integritu měnové unie, proto zůstávají nejisté. Nová krize státního dluhu v eurozóně je nadále možná. To udržuje nedůvěru trhu k euru.
Inflace k inflaci: Proč trhy upřednostňují americký dolar
Nakonec další zdroj nedůvěry vůči euru pochází z rizik recese a zejména z problémů Německa. Německo zůstává motorem eurozóny, ale hrozí mu vážné problémy. Jeho průmyslový sektor je velmi ovlivněn nedostatkem dovážených komponentů v důsledku omezení v Asii a nyní s problémy s dodávkami plynu a ropy z Ruska. Zpomaluje se i export do Asie. Zároveň se enormně zvyšuje hodnota dovozu energie Německem. V důsledku toho se obchodní přebytek Německa v hodnotě zhroutil. Pozice Německa je taková, že celé eurozóně hrozí recese. V každém případě extrémní závislost eurozóny na dovozu energie z Ruska velmi znejistí její vyhlídky v porovnání s mnohem soběstačnějšími Spojenými státy. To vede trhy k tomu, že preferují dolar před eurem.
Ve Spojených státech, jakož i v eurozóně, je velká pravděpodobnost recese. Recese za Atlantikem však bude pravděpodobně méně závažná a kratší.
Příčiny znehodnocování eura vůči dolaru mají proto vysokou pravděpodobnost přetrvávání. Pokud nedojde k překvapení Spojených států asymetrickým šokem, fundamenty zůstanou ve prospěch dolaru a vůči euru ještě poměrně dlouho.
Celkově znehodnocení eura vůči dolaru znamená zhoršení směnných kurzů pro země měnové unie. Na získání dolarů potřebných k nákupu stejného množství zboží a služeb vyrobených v dolarové zóně se totiž zvyšuje množství zboží a služeb, které má eurozóna vyrobit a prodat. Jinými slovy, stejné množství zboží a služeb z eurozóny se vyměňuje za stále méně zboží a služeb z dolarové zóny. Naopak, stejné množství zboží a služeb z dolarové zóny se vyměňuje za rostoucí množství zboží a služeb z eurozóny.
